Historie

Historie školy

Sborník vydaný k výročí 60. let gymnázia

Historie

Bylo nebylo, v našich zeměpisných šířkách prý kdysi dávno a dávno fungovalo vysoké učení, kam bylo strašnětěžké se po neschůdných cestách dostat, strašně obtížné být přijat, a kde bylo strašně náročné vystudovat, ale odkud se díky tomu rekrutovali samí strašně vzdělaní lidé. Tahle lokalita prý se podle toho dodnes nazývá Strašecí.

Lidová etymologie podobného rázu patří samozřejmě do říše mystifikací, ale není šprochu… Už ve 14.  století lze doložit řadu osob dosáhnuvších přiměřené církevní kariéry, které ze Strašecí pocházejí. Nejstarší zmínka o novostrašecké škole se váže k 30.  květnu 1567.

Přijměte, dítky, učení od mladosti své. - Uč se, synu, moudrým býti. - Škola mé štěstí. Podobnými nápisy se honosí leckteré školy v našem regionu a žactvo se jim zdvořile či ironicky usmívá. Jak tomu bylo a je v Novém Strašecí? Sledujme věci, jak šly za sebou, tedy se nám budou prolínat koncepční a organizační záležitosti, zapříčiněné širšími společenskými souvislostmi, s problémy každodenního chodu školy. Tak to ve světě chodí, že historie vyrůstá i z maličkostí.

Až do roku 1896 zde byla jen škola obecná, tedy odpovídající pěti ročníkům dnešní základní školy. Za vyšším vzděláním bylo třeba odcházet do větších měst v okolí. Obecná škola byla smíšená, chlapci a dívky byli vychováváni společně. Konec 19.  století však koedukaci nepřál, například spisovatelka Eliška Krásnohorská se dala slyšet: Není pravdou, že hoši, jsouce od přírody drsnějšího naturelu, každodenním společným pobytem s děvčaty zjemní. Pravda je přesně opačná; dívky ve styku s chlapci časem zhrubnou. I v Novém Strašecí došlo v roce 1896 k rozdělení obecné školy na část chlapeckou a část dívčí, každá část pod vlastním vedením.

V roce 1896 konečně také byla zřízena škola měšťanská (dnešní druhý stupeň základní školy), ale pouze pro chlapce. Jan Amos Komenský sice pronesl památnou větu Uč se, synu, moudrým býti, ale takhle doslova ji rozhodně nemínil. K naplnění jeho ideálu naučit všude všechny všemu ještě krůček zbýval.

Kapacita dosavadní školní budovy č.  p.  123 už nedostačovala, a tak byla v letech 1896 a 1897 postavena na rohu náměstí stávající důstojná novorenesanční školní budova č.  p.  209. Tam se přestěhovaly obě chlapecké školy (obecná i měšťanská) pod řízením Filipa Hyšmana, i obecná škola dívčí, která však po organizační stránce fungovala samostatně.

Teprve od roku 1902 se ve Strašecí začalo dostávat vyššího vzdělání i děvčatům: v č.  p.  209 byla otevřena také dívčí měšťanka. Obecnou školu tehdy navštěvovalo 254 žáků obojího pohlaví, do chlapecké měšťanky bylo přijato 165 hochů a 108 děvčat. Filip Hyšman řídil chod chlapecké školy obecné, chlapecké měšťanky i měšťanky dívčí; dívčí škola obecná měla ve svém čele řídící učitelku Vojtěšku Pilařovou. Teprve v roce 1912 byly obě dívčí školy spojeny pod vedení Antonie Langové.

Koedukovaná výuka fungovala (s výjimkou sloučení obou měšťanek způsobeného událostmi druhé světové války v letech 1944 –  1946) až do roku 1950.

Od 1.  září 1948 došlo v celé republice k osamostatnění prvních pěti ročníků měšťanek pod označením národní škola; vyšším čtyřem ročníkům se dostalo názvu střední škola. Od 1.  září 1950 byly obě novostrašecké střední školy (chlapecká a dívčí) sloučeny do jediné střední školy. Tato střední škola sice sídlila společně se školou národnív budově č. p. 209, ale každá instituce byla organizačně samostatná.

Prvním ředitelem novostrašecké střední školy byl v r.  1950 jmenován Jaroslav Matoušek (původní ředitel chlapecké měšťanky). V prvním roce své existence měla strašecká střední škola osm koedukovaných tříd a vyučoval tam cca desetičlenný pedagogický sbor. V r.  1950 byly centrálně zavedeny závěrečné zkoušky, jakési malé maturity, které ukončovaly povinnou devítiletou školní docházku na tehdejší střední školu. Žáci předstupovali před zkušební komisi a prokazovali své znalosti ze čtyř předmětů – tří povinných (český jazyk, ruský jazyk, matematika) a z jednoho volitelného.

Dne 24.  dubna 1953 byl vydán nový školský zákon, který umožnil vznik sítě jedenáctiletých středních škol, zakončených skutečnou maturitní zkouškou. Do jediné vzdělávací instituce a pod jedno vedení bylo spojeno pět ročníků národní (dříve obecné) školy, tři ročníky střední (dříve měšťanské) školy a tři ročníky gymnaziálního charakteru. Povinná školní docházka se tím de facto zkrátila na pouhých osm roků, protože původně devítileté střední školy, jaké byly téměř v každé větší vesnici a které poskytovaly povinné školní vzdělání, se proměnily v  osmileté střední školy. Následují tři ročníky, směřující k maturitě, byly výběrové. Jedenáctileté střední školy pochopitelně nemohly být v každé obci.

Protože Nové Strašecí bylo od roku 1949 okresním městem, bylo rozhodnuto, že jedenáctiletkou se jako jediná na okrese stane i tamější škola v č.  p.  209.

V září školního roku 1954 – 1955 byla tedy otevřena Jedenáctiletá střední škola v Novém Strašecí, zatím pouze o deseti třídách. Jejím ředitelem zůstal Jaroslav Matoušek, jeho zástupcem byl F. Franěk. Od následujícího školního roku byl ředitelem jmenován Zdeněk Zahradníček, bývalý ředitel začal působit jako jeho zástupce. Ve školním roce 1955 – 1956 už měla jedenáctiletka plný počet tříd. Dne 26. února 1956 se v místní sokolovně konal vůbec první maturitní ples a ve dnech 21. – 23.  května 1956 proběhly v Novém Strašecí první maturitní zkoušky. Podrobilo se jim 22 studentů závěrečného ročníku a všichni se ctí obstáli.

Prakticky od samého počátku své existence zápasila budova č.  p.  209 s nedostatkem prostoru. Ke konci školního roku 1955 – 1956 bylo rozhodnuto řešit tento problém přístavbou budovy směrem do dvora. Vedení školy se domnívalo, že přístavba několika učeben a šaten bude realizována v krátkém časovém termínu, ale vinou Okresního stavebního podniku se práce protáhly až do roku 1958. Brigádnicky se na nich podíleli rodiče, pedagogové i samotní studenti vyšších ročníků.

V této době se v pedagogickém sboru objevují jména, která se po čase stanou legendami. Hned v roce 1956 nastoupil Vladimír Novotný, který ihned nadchl některé žáky i učitele pro založení hudebního kroužku, z něhož po čase vznikla cimbálová muzika a po letech i folklorní soubor Čtyřlístek, které dodnes šíří dobré jméno strašecké školy.

Ve školním roce 1959 – 1960 (škola už má přes 600 žáků) nastoupil jako ředitel Jedenáctileté střední školy v Novém Strašecí Eduard Feireisl, dosavadní ředitel osmiletky v Lánech. Ten pak řídil strašeckou školu více než dvacet roků. Právě on začal prosazovat polytechnický charakter výuky. Pod jeho vedením doznala škola značného zlepšení jak v úpravě interiérů, tak co se týká výbavy učebními pomůckami; v polovině šedesátých let dnes už minulého století patřila k nejlépe vybaveným školám v rakovnickém okrese.

V roce 1960 se ukázalo, že experiment s pouze osmiletým povinným základním školním vzděláním nepřinesl očekávaný efekt, a proto se ve školním roce 1960 – 1961 přistoupilo k prodloužení povinné základní školní docházky na 9 roků. Jedenáctileté střední školy se logicky musely změnit na dvanáctileté střední školy a posléze se výběrové poslední tři ročníky zcela osamostatnily pod názvem Střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ) . (Studenti tuhle zkratku četli jako Spolek vymáhající vrácení školného, ale to byla jen recese, chodívali tam vcelku rádi /pokud některý žák chodí do školy rád, že?/). Ve školním roce 1961 – 1962 se v souvislosti se zavedením deváté třídy nematurovalo. Přibývá vyučovací předmět výrobní praxe, který měl navodit propojení středoškoláků s každodenním životem – jedná se o obory stavebnictví, zemědělství a strojírenství.

Ve školním roce 1965 – 1966 měla strašecká SVVŠ šest tříd se 177 žáky. Tehdy je zavedena diferenciace výuky do dvou studijních větví: přírodovědné a humanitní. Výrobní praxe byla omezena a časem pak zcela zrušena. Ke školní výuce i nadále neoddělitelně patří zemědělské brigády (jarní práce na chmelnicích, podzimní sklizeň chmele, vybírání brambor). Někdy to narušuje výuku, ale na druhou stranu jsou to skvělé adaptační kurzy.

V průběhu školního roku 1966 – 1967 bylo centrálně rozhodnuto, že stávající dvanáctileté školy, které fungují pod jediným vedením a společně využívají veškeré zařízení a vybavení, budou organizačně i personálně rozděleny na samostatné základní devítileté školy a tříleté SVVŠ. Řídícím orgány ZDŠ se staly odbory školství ONV, řídícími orgány SVVŠ pak školské odbory KNV. K rozdělení došlo od 1.  září 1967.

Dosavadní jediný společný ředitel Eduard Feireisl zůstal jako ředitel základní devítileté školy a ředitelem SVVŠ, posléze gymnázia, se stal na základě konkurzního řízení Jaromír Kašpárek, dosavadní ředitel SVVŠ v Novém Boru. Školní budova č. p. 209 jako taková připadla základní devítileté škole. Pro potřeby středoškolské výuky bylo vyčleněno 6 učeben, sborovna, ředitelna a dva kabinety v severovýchodním křídle budovy. Podle dohody obu ředitelů byly SVVŠ ponechány pomůcky sloužící převážně středoškolské výuce, část chemikálií a vybavení chemické posluchárny. Ostatní zařízení, jako jsou lavice, skříně, stoly a knihovny, připadly základní škole a SVVŠ byly pouze zapůjčeny. Lze konstatovat, že vybavení SVVŠ bylo na počátku velmi chudé.

V roce 1967 – 1968 působil na SVVŠ dvanáctičlenný pedagogický sbor ve složení: Jaromír Kašpárek (ředitel, aprobace RJ, ČJ), Marie Hříbalová (ČJ, RJ); Bohumil Chochola (M, F); Emilie Knappová (TV); Zdeněk Lebr (TV, AJ); Josef Litman (Bi, CH); Anna Němcová (NJ, FJ); Vladimír Novotný (F, CH); Jarmila Růžičková (D, Lat); Ivana Štelclová (M, F); Bohuše Veselá (ČJ, D) a Miloslav Veselý (B, Z).

V průběhu prázdnin roku 1968 byly na žádost ředitele ZDŠ nově rozděleny prostory školní budovy, aby to lépe vyhovovalo provozu obou škol pod jednou střechou. SVVŠ byly přiděleny místnosti v druhém patře budovy, tedy začalo užívat osm učeben, ředitelnu a sborovnu.

Zákonným ustanovením z roku 1968 bylo rozhodnuto transformovat dosavadní tříletou SVVŠ na čtyřleté gymnázium. Podle pokynů ministerstva školství pokračovaly stávající třídy ve studiu podle původního tříletého plánu, ale studenti přijatí do prvního ročníku už zahajovali výuku podle programů pro čtyřletá gymnázia. Rozdělení na větev přírodovědnou a větev humanitní zůstalo zachováno. První gymnaziální maturity se v Novém Strašecí konaly až v roce 1973, v roce 1972 se tudíž nematurovalo.

V průběhu prázdnin 1969 se ve škole opět pracovalo. Došlo k rekonstrukci hygienických zařízení, ale protože ve městě dosud neexistovala kanalizace, nebylo možno instalovat splachovací záchody; k tomu došlo teprve ve školním roce 1984 – 1985. (Do učeben s výjimkou laboratoří není rozvedena voda až doposud, takže potíže s mokrýmmazáním tabulí stále přetrvávají – řeší se to instalováním moderních tabulí, na které se píše speciálním fixem.)

Od 30.  srpna 1970 přestal na novostrašeckém gymnáziu působit dosavadní ředitel Jaromír Kašpárek, na vlastní žádost byl přeložen do funkce ředitele Gymnázia Mělník. Správou školy byl prozatímně pověřen Josef Litman, jeden z vyučujících, který byl pak v červnu 1971 oficiálně jmenován novým ředitelem. Ve školním roce 1972 – 1973 dosáhlo novostrašecké gymnázium počtu osmi tříd (dvě paralelky v každém ročníku), tudíž bylo podle vyhlášky ministerstva školství třeba zřídit funkci zástupce ředitele školy. Stal se jím profesor Vladimír Novotný.

Koncem června 1973 se přikročilo k řešení dalšího ožehavého problému školy – vytápění. Dosud byla budova vytápěna lokálně, násypnými kamny na tuhá paliva, rozmístěnými ve všech učebnách. Během prázdnin 1973 bylo ve škole instalováno elektrické vytápění akumulačními kamny, které, modernizované, funguje vlastně dodnes. S výkopovými a zednickými pracemi pomáhali i žáci vyšších ročníků.

Chod školy se nadlouho ustálil do zavedeného stereotypu, zpestřovaného exkurzemi, lyžařskými výcvikovými kurzy, chmelovými brigádami a brannými cvičeními. Gymnázium udržovalo družební styky se střední školou v Nauen v tehdejší NDR; s velkým ohlasem se setkal několikrát reprízovaný rozpustilý dvouhodinový Gymplšou v roce 1973.

Největší událostí sedmdesátých let bylo na podzim 1976 založení folklorního tanečního souboru. Už od šedesátých let existovala při škole cimbálová muzika pod vedením profesora Vladimíra Novotného, a tak se zrodil nápad připojovat k hudbě i taneční vystoupení. U realizace tohoto nápadu stáli s Vl. Novotným profesoři B. Chochola, Fr. Kužel, B. Veselá a tehdejší studenti prvních a druhých ročníků. Nikdo z nich neměl zkušenosti s choreografií, bylo tedy velkým štěstím, že se toho ujal odchovanec mělnického souboru kpt. Jaroše, tehdy student medicíny, dnes MUDr. Jan Stránský. Tak se zrodil Čtyřlístek, který se postupem času stal známým a oceňovaným folklorním souborem, jehož význam přerostl hranice města, okresu, kraje i republiky. Studenti opouštěli školu, do souboru přicházeli jiní, nejen z řad žáků, a tak Čtyřlístek dnes žije vlastním, na škole nezávislým životem, přesto se ke gymnáziu a k Novému Strašecí hlásí a město i škola je považují za své.

Na podzim roku 1979 oslavilo gymnázium pětadvacáté výročí svého trvání. Přátelské ovzduší, které doprovázelo setkání abiturientů i pedagogů, kteří školou prošli, bylo jakýmsi uznáním kantorské práce, protože tam, kam se rádi vracíme, jsme se jistě cítili spokojeni.

Od roku 1972, kdy dosáhlo gymnázium počtu osmi tříd, nastal problém s prostorem. Měli jsme k dispozici osm učeben pro osm tříd. To se částečně vyřešilo v roce 1983, kdy byla dokončena výstavba první etapy plánovaného školního areálu. Celou novou budovu získala ZDŠ, takže mohla uvolnit pro potřeby gymnázia čtyři místnosti v prvním patře křídla do náměstí. Prostory se rozšířily a v nich funguje gymnázium až doposud. Kabinety, menší učebny pro výuku jazyků či volitelných předmětů, prostor pro knihovnu apod. však stále chybějí.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se československé školství pustilo do dalšího experimentu, jehož cílem bylo sblížit gymnázia se středními odbornými školami a s odbornými učilišti. V učilištích byly zavedeny učební obory s maturitou a na gymnáziích předmět zvaný ZVOP (základy výroby a odborné přípravy) . Něco takového už tady bylo, že? Předmět měl gymnazistům poskytnout jistý stupeň vyučení se zvolenému oboru. Jeho výuka se skládala z teorie, vyučované v průběhu celého školního roku, a z praxe realizované na konci druhého a třetího ročníku v rozsahu čtrnácti dnů přímo na pracovištích. Které učební obory na školách budou zavedeny, to záviselo na možnostech a podmínkách regionu, v němž se ta která škola nacházela.

V Novém Strašecí byly ZVOPy zavedeny ve školním roce 1983 – 1984. Vyučovaly se u nás základy strojírenství, základy zemědělství a základy výpočetní techniky, později přibyly ještě základy administrativy (pro výuku tohoto předmětu byla na gymnáziu jedna pracovna vybavena psacími stroji a druhá počítači). ZVOPy se staly povinným, později dokonce maturitním předmětem a při inspekcích byla jejich výuka zvláště sledována.

V období ZVOPů převážilo přírodovědné a technické vzdělání nad humanitním. Z učebních plánů zmizela estetická (hudební a výtvarná) výchova, omezena byla výuka zeměpisu, dějepisu i jazyků, aniž by však základy výroby a odborné přípravy přinášely předpokládaný efekt. Především bylo velmi nesnadné zajistit praktické odborníky z provozů, kteří by byli ochotni externě vyučovat, a sladit pracovní povinnosti na jejich stálém pracovišti s chodem školy. Během několika let se ukázalo, že tento experiment končí ve slepé uličce a jeho výuka byla silně redukována a přesunuta do oblasti volitelných předmětů.

Navzdory prostorovým a koncepčním problémům byla úroveň novostrašeckých studentů vždy přinejmenším srovnatelná s množstvím vědomostí a dovedností frekventantů větších a lépe vybavených středních škol v celém regionu. Na chemických, biologických, matematických a fyzikálních olympiádách se strašečtí účastníci umísťovali na předních místech krajských kol, někteří pronikli i do kola celostátního. Rovněž v humanitních oborech (olympiáda v českém jazyce, literární soutěže, dějepis) si Strašečtí vedli velice dobře. Pozoruhodné byly i některé práce našich studentů v oblasti Středoškolské odborné činnosti, zavedené ve školním roce 1981 – 1982. Stejný trend můžeme sledovat i v současnosti

Potíže mělo gymnázium odjakživa s výukou tělesné výchovy. O tělocvičny, které jsou k dispozici, se dělíme se základní školou. Situaci částečně řeší hodiny TV ve sportovní hale BIOS, ale vysoké poplatky za její pronájem nedovolují její využívání v takové míře, jak by se nám líbilo. Za dobrého počasí je možno cvičit v moderním areálu na Kocourku. Přesto i v oblasti tělovýchovy dosahuje škola díky talentovaným žákům a kvalitnímu pedagogickému vedení solidních úspěchů.

Po listopadových událostech v roce 1989 došlo ve vedení novostrašeckého gymnázia k personálním změnám. Prvním konkurzem, který se konal na jaře 1990, prošli všichni stávající ředitelé. Jeho výsledek potvrdil na novostrašeckém gymnáziu i nadále Josefa Litmana, ale ke změně došlo ve funkci zástupce ředitele – jím se stal člen pedagogického sboru, profesor Petr Bouška.

V průběhu roku 1990 zanikly KNV a naše gymnázium se opět dostalo do řídící sféry OŠÚ. Tento rakovnický okresní úřad vypsal na jaře 1992 konkurz na místa ředitelů pro všechny střední školy v okrese. Pětičlenná konkurzní komise zasedala v Rakovníku. Na místo ředitele Gymnázia v Novém Strašecí se hlásili čtyři uchazeči, všichni členové zdejšího pedagogického sboru. Komise z nich vybrala Petra Boušku, který byl dnem 1.  července 1992 uveden do funkce.

Dne 1.  května 1994 proběhla velká oslava 40.  výročí trvání novostrašeckého gymnázia. Co se od té doby ve škole změnilo? Řečeno slovy klasika, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí; každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná – a doplněno slovy klasika jiného, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To je ona dialektika vývoje, že? Všechno plyne a každého následujícího dne, natož roku, všechno je i není totéž, co dřív. Časy se mění. Kudy do toho?

Mgr. Petr Bouška setrval ve funkci ředitele gymnázia (a na gymnáziu vůbec) do konce školního roku 1995 – 1996, kdy z rodinných důvodů zanechal dočasně práce ve školství (naštěstí pro školu i pro studenty už je opět mezi námi). Zastupujícím ředitelem byl do podzimního konkurzu jmenován stávající zástupce Mgr.  František Bušek.

Konkurz proběhl dne 1.  listopadu a na jeho základě byl novým ředitelem gymnázia jmenován RNDr.  Bohumil Chochola. Ujal se funkce od druhého pololetí školního roku 1996 – 1997; jeho zástupcem byl nejprve Mgr. František Bušek a od školního roku 1997 – 1998 pak Mgr.  Milan Holan. RNDr.  Bohumil Chochola s Mgr.  Milanem Holanem (a po jeho smrti s Mgr.  Zdeňkem Suchým) řídili školu až do roku 2009. Tehdy na základě výsledků konkurzu usedl v ředitelně Mgr.  Richard Spiegl, dosavadní školní inspektor. Jako zástupce si vedle sebe ponechal Mgr.  Zdeňka Suchého a společně řídí novostrašecké gymnázium až do současnosti. Legendární Bohoušek Chochola působí ve sboru i nadále, vedle sebe má jako kolegy nejen své někdejší studenty, nýbrž i jejich potomky – a v lavicích před nimi usedají další generace těch, kteří školou někdy dříve prošli. Jak Bohoušek říkává: Děti dětí gymplem letí.

Ocenit je třeba nepovinný předmět dramatická výchova. On to není ani tak školní předmět, jako setkávání se spřízněných duší. Mgr.  Iva Dvořáková, nyní Vachková, mu dokázala vtisknout pečeť své osobnosti a vyšlo odtud už několik profesionálních herců a divadelních odborníků hodných toho jména. Inu, kde jinde by měla fungovat zásada schola ludus než na gymnáziu pojmenovaném po Učiteli národů?

Poslední rok druhého tisíciletí byl mimo jiné zvláštní i tím, že se po osmadvaceti letech nematurovalo. S platností od školního roku 1996 – 1997 totiž byla (pokolikáté už?) na základních školách uzákoněna povinná devítiletá docházka, tudíž po dobu čtyř roků chyběl na gymnáziu právě onen ročník, který by jinak skládal v roce 2000 zkoušku dospělosti. Od třetího tisíciletí je škola opět v úplné sestavě a jede v normálních kolejích, respektive podle Školního vzdělávacího programu (ŠVP) a v duchu Rámcového vzdělávacího programu (RVP) . Od roku 2010 se studenti podrobují tzv. státním maturitám, ale to je stále v pohybu a tak složité, že to na tomto místě nebudeme rozvádět.

Místa ve škole máme pořád stejně málo, tudíž s ním musíme náležitě hospodařit. Na konci chodby za ředitelnou přibyla zbrusu nová jazyková učebna osmnáctka; uvolněná jedenáctka tedy může od té doby sloužit jako druhá sborovna. Ta osmnáctka byla coby učebna posléze zrušena ve prospěch kanceláře, ale náhradou za ni jsme od základní školy získali devatenáctku, kam se chodí skrz velkou čtyřku. Takhle to vypadá nesmírně složitě, jako ostatně každý návod, v praxi je orientace velice jednoduchá.

Skutečnou pýchou školy je průběžně renovovaná a nyní do finále uvedená počítačová desítka (tu musejí ocenit i ti, pro které je i sekera technická vymoženost), ale lesku nabývají rovněž učebny předmětů, které nejsou tolik náročné na technické vybavení. Nový nábytek jim po řadě vtiskuje elegantní image (abychom inovovali i vyjadřování).

I do sféry humanitních předmětů pronikly počítače, není učebna, kde by nebyl PC instalován. Díky nim zmizela i taková letitá záležitost jako papírová třídní kniha. Odpadá neustálé shánění třídnice, kterou nepořádná služba někde zapomněla a kdosi ji zašantročil (ne často, ale pamatuji i případy, že navždy). Není třeba číslovat odučené hodiny a počítat hodiny zameškané, program Bakalář to zvládne sám. Známky se zapisují do elektronické pětkovnice neboli kulometníku, aby měli rodiče doma neustálý přehled. Na jedné straně komfort a pohodlí, na straně druhé starosti a práce, které by jinak nebyly.

Chod školy stále běží v jistém rytmu, ale je to rytmus trochu jiný než dříve. 1.  září; adaptační kurz; imatrikulace; posvícení; nácvik evakuace školní budovy; opravné maturity (Někdo září, jiný v září…); čtvrtletní klasifikace (šok pro první ročníky…); Mikuláš; Vánoce; lyžařský zájezd; pololetí; maturitní ples; poslední zvonění; Majáles, zcela jinak organizované maturity; předání maturitních vysvědčení; výlety; konec školního roku; prázdniny; dodatečné zkoušky a reparáty; opravné maturity … kruh se uzavřel, ale opět se s jistými opravami roztáčí. Pak že neexistuje perpetuum mobile!

Všechno je stejné, ale současně úplně jiné. Naše škola nese jméno Jana Amose Komenského. Patron slánského gymnázia, Václav Beneš Třebízský, tamější ústav osobně navštěvoval a patron rakovnického gymnázia v Rakovníku asi deset roků působil jako učitel. Na rozdíl od nich Učitel národů do Nového Strašecí téměř jistě nikdy nezavítal, avšak je to uznávaný a často citovaný klasik pedagogické teorie i praxe. Z mnohého, co se v budově nesoucí jeho jméno a ozdobené jeho bustou událo, by měl nesporně radost – a o tom ostatním raději pomlčíme, vždyť, řečeno slovy Sókratovými, hřích je omyl vzniklý z touhy konati dobro. A staré české přísloví ještě pregnantněji konstatuje, že žádný učený z nebe nespadl.

 

Hlavní prameny

Sborníky

• Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí 1954 – 1994; vydalo v r. 1994 Gymnázium J. A. Komenského v Novém Strašecí ke 40. výročí trvání školy.
• 100 let budovy školy v Novém Strašecí 1897 – 1997; vydala r. 1997 ZŠ J. A. Komenského ve spolupráci se studiem ES Rakovník u příležitosti 100. výročí budovy školy.
• Jedenáctiletá střední škola. Dvanáctiletá střední škola. Střední všeobecně vzdělávací škola. Gymnázium Jana Amose Komenského v Novém Strašecí. 1954 – 2004; vydalo v r. 2004 Gymnázium J. A. Komenského v Novém Strašecí k 50. výročí existence školy.