školní rok 2019/2020 - Ukázka stedentské práce

Jaké myšlenky by se vám asi honily hlavou po tom, co jste právě prožili tři sta let? Taková hypotetická možnost se zdá být lákavým snem pro mnoho lidí, především tedy pro ty, kteří svůj život ještě pořádně nežili. Možnost „všechno stihnout, zažít a vyzkoušet” se blýská jako korunovační klenoty, které má vladař za pár chvil dostat do rukou. Chceme ale opravdu tolik času? Neomrzela by nás za chvilku tato nekonečná vláda?

Občas se stává, že čas letí, ani se člověk nenaděje. Letní prázdniny se smrsknou na pár krátkých chvil. Jako při pohledu z rychlíku marně otáčíme hlavy za uběhlými momenty a stěžujeme si, proč jen ty prázdniny nejsou delší! V tu chvíli nás napadají myšlenky na nesmrtelnost a nekončící dny, týdny, roky. Sníme o dostatku času a o lákavých příležitostech, jak ho využít. Jindy čas jako by se zastavil. Ručičky hodin se ne a ne pohnout z místa a hodina českého jazyka, jež se táhne již celá staletí, se ani zdaleka neblíží ke svému konci. Urychlovače částic již byly vynalezeny, drahý pan Čas (občas spíše nečas!) si ale radši měří svůj čas sám. Kdo by toho nevyzpytatelného pána rád občas neovládl, že?

Při těchto svůdných představách málokdo pomyslí také na konsekvence takové možnosti. Domnívám se, že je velice pravděpodobné, že by nás život omrzel. Krátké i dlouhé, zábavné i nudné úseky by se eventuálně začaly opakovat a člověk by sklouzl do spirálové propasti vedoucí k jisté úzkosti. Touha po nesmrtelnosti není ničím jiným než projevem zoufalství.

To vše naznačuje jediné; nevyhnutelnost ocenění samotného bytí v přítomnosti. Právě takový život se totiž stává jediným dostačujícím. Žádné “coby, kdyby”. Teď a tady. 

Marta Kozlíková