Titulní strana - Odešel pan kolega Zdeněk Lebr

            Někteří lidé prostě nestárnou. Respektive mám pocit, že jak jsem je poznal v jejich mládí, takoví zůstali i o desítky let později. Vzhledem i duševně. Přesně takový byl pan Zdeněk Lebr z generace mých rodičů. Stejně elegantní a noblesní byl v roce 1957, když jsem přišel jako prvňáček na lánskou základku, kde on působil jako zástupce ředitele; v roce 1966, když jsem nastoupil do prváku na novostrašeckou střední všeobecně vzdělávací školu, kde on učil anglický jazyk a tělocvik; v roce 1992, když jsem se stal češtinářem na novostrašeckém gymnáziu a on tam docházel coby externista učit angličtinu; v roce 2013, když jsme mu byli s Bohouškem Chocholou gratulovat k devadesátinám – a při každém předvánočním srazu strašecké gymnaziální sborovny.  Vždycky to byl on, ani těch vrásek mu moc nepřibývalo, ty měl už od mládí – aspoň mi to tak připadalo.

            Vybavuji si ho jako nesmlouvavého pana učitele, který mě ve druhé třídě základky nechal coby nepolepšitelného zlobílka po škole, i když všichni ostatní spolužáci byli po vyhlášení evakuace školní budovy vypuštěni vstříc kolotočovým radovánkách na poposvícenskou pěknou (a za půl hodiny nato mě opět osvobodil); pamatuji si ho jako vlídného zadavatele maturitní písemky z němčiny; vidím ho jako mladistvého tělocvikáře, který s námi hrával fotbal; mám ho v paměti jako štíhlého pána s dlouhatánskou tyčí, který na chmelnici shazuje utržené vršky štoků a, byť profesorský dozor, dopřává studentům až netušenou volnost; slyším jeho s nadhledem pronášené pedagogické pravdy získané dlouholetou praxí…

            Všude byl na svém místě a těší mě, že jsem se s ním mohl potkávat.

                                    Jménem kolegů a bývalých žáků

                                    Václav Vodvářka