Školní rok 2021/2022 - Gymnazisté psali dopisy z vězení

Obě se dlouhodobě zabývají problematikou autentických svědectví literárně činných politických vězňů komunistického režimu.

Program měl dvě části: Nejdříve byli studenti uvedeni do tématu formou přednášky, doprovázené komentovanou obrazovou prezentací. Vyslechli tak tragické a pohnuté životní osudy několika českých spisovatelů a především se mohli seznámit s jejich dílem, tedy s texty psanými pod tlakem věznění a nesvobody. Zazněla známá jména, jako například Jan Zahradníček, Ivan Magor Jirous, Eva Kantůrková, Karel Pecka, Zdeněk Kalista nebo Dagmar Šimková. Samozřejmě nechyběl ani Václav Havel.  

Výrazně motivační byla část druhá, která proměnila přednášku ve tvůrčí workshop. Posluchači měli za úkol napsat svým rodinným příslušníkům list z vězení. Nebyla to tak jednoduchá záležitost, jak by se mohlo zdát. Dopis totiž musel splňovat takové podmínky, aby prošel vězeňskou cenzurou, vyhnul se jejím nástrahám a dostal se na místo určení. Měl omezenou délku, směl se týkat jen rodinných záležitostí, nesměl se vyjadřovat k situaci ve věznici, nesměl nikoho jmenovat ani používat cizí slova, číslice či šifry a musel se tvářit velmi nezaujatě, neškodně a postrádat jakýkoliv humor. Propašovat do takového textu něco věcného bylo velké umění. Spisovatel Ivan M. Jirous trefně uvedl, že jde „o literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže“. 

Obě přednášející lektorky si pak zahrály na cenzory. Většina dopisů propadla a skončila v pomyslném vězeňském koši. Avšak ne listy všechny. Který autor prošel, sklidil nejenom pochvalu, ale dostal jako dárek známou knihu Karla Pecky Motáky nezvěstnému. Ve 4. B se těchto výtisků rozdalo šest. Úspěch tak byl zaručen a studenti nadšeni. S prázdnou však neodešel nikdo, protože všichni dostali drobnou antologii vězeňských textů, nazvanou slovy básníka Václava Renče Tak sám a vzdálen. 

A kdo se stal nejlepším vězeňským spisovatelem? Soutěž podle lektorek z literárního ústavu vyhrály Kateřina Chaloupková a Lucie Cingálková s dopisy svým rodinám:

„Hezký den, maminko. Jak žijete? Snad se nezlobíš, že ti píšu až teď. Doufám, že vy máte všeho dostatek a že jste všichni zdrávi. Práci máš náročnou, ale vím, že času na odpočinek je málo. Doufám, že ho tedy bude víc a budeš i dostatečně jíst. Znám to tvé nenapravitelné jezení a malé porce. Snad se tobě dobře spí, nemáš žádné noční můry. Doufám, že se tvé odpovědi brzy dočkám. Pusu, Kateřina.“

„Moje nejmilejší rodino. Jsem ráda, že vám mohu psát. Jak se máte? Doufám, že je všechno v pořádku. Co kočky? Už vyrostly? Myslím ta koťata – ta mourovatá. Přemýšlela jsem o vás zrovna včera – už se brácha naučil vařit? To by mě zajímalo, nikdy mu to nešlo. A co babička a děda? A co plesy? Chodíte na plesy? Snad se vám daří a jste šťastní a zdraví. S láskou vaše Lucka.“  

Jan Černý